10 tisíc kilometrů daleko, neboli DVA MĚSÍCE života na jiné planetě

Všichni tvrdí jak to strašně rychle utíká, ale mně to opravdu nepřijde. Každý den vzpomínám na mé první dny tady a to mi pak dodá, alespoň trochu jistotu, že jsem silná. Jedna obrovská zkušenost a škola života. Člověk si všechno uvědomí a konečně si začne pořádně vážit toho co má. Taky už vím, že mám kolem sebe plno úžasných lidí a toho si nesmírně vážím.

Všechno je hold o zvyku. Ať člověk chce či nechce, nezbývá mu nic jiného, než se poprat s danou situací. Dopravu už ovládám perfektně, peru, vařím, žehlím..no prostě myslím, že už mě nic nepřekvapí.

 

 

Poslední dobou už nemám, ani moc castingů. Když jsem se jeden den postavila na váhu a uviděla mé katastrofální čísla, chytla jsem se za hlavu a v duchu si přála, aby byly koláčky z jedlého papíru a já se nemusela v jídle omezovat. Jako klasicky jsem tu celé dva měsíce přežívala díky 7eleven a ostatních malých marketů, které jsou na každém rohu a otevřené nonstop. Budete to asi taky tím, že je to jedno z nejlevnějšího stravování tady.

Woho! Narazila jsem na dvě Češky, co tím chci říct? že jsme si jeden den všechny tři vyrazily a já se konečně necítila tak sama. Není nad to se pořádně pobavit a hlavně mluvit svým rodným jazykem!

 

 

Ve čtvrtek jsem měla přehlídku, dokonce právě s tou jednou Češkou, takže to bylo super. Musím říct, že jedna z nejlepších přehlídek a to hlavně kvůli super lidem a dobré atmosféře. Poznala jsem další holky z jiných agentur a samozřejmě jsem se musela pochlubit jak mi jde mluvit rusky a bylo mi i řečeno, že jako Ruska vypadám. Není nad to, ovládat více jazyků. Jako obvykle nás celý den vykrmovali, je vtipný jak se snažím celou dobu jíst zdravě a pak přijde práce a celá snaha je v háji. Jak bych to asi řekla" pizza, cola, koláčky.." Každá měla čtyři modely, já zrovna dostala šaty až na zem a celou dobu jsem se modlila ať neskončím na zemi. Na konci přehlídky jsme si zahrály na "TOP MODELS" každý se s námi fotil a my se jen usmívaly. No prostě povedený den.

Opět jsem měla pracovní víkend. Hned v sobotu pracovní nasazení už ve 4 ráno, což jsem myslela, že mě zabije. Fotila jsem 10 hodin, pět s jednou holkou a pět sama, Připomínám, že oblečení bylo nekonečno, vůbec to neubíhalo. Člověku už z toho pomalu hrabe, protože to je " obléct, vyfotit..vysléct " a pořád dokola. Neměla jsem čas se ani pomalu napít, byl to fofr, sem tam jsem ucítila v zádech zapíchnutý špendlík( což je naprostá normálka) ,ale jinak jsem přežila a pak už jsem se jen těšila do postele.

 

 

Tahle práce je jedna velká dřina, ale když pak člověk vidí výsledek, tak je to něco nepopsatelného!!
No nic Krnove, už se na tebe těším!