Sedmý týden

 

Začátek týdne začal velice pěkně. Bylo ráno a já se chystala jet na focení. Seděla jsem na posteli a snídala jsem. Z ničeho nic se začalo všechno třepat, začaly padat obrazy, nádobí, věšáky. Nechápala jsem co se děje, okamžitě jsem vyběhla ze svého pokoje tak, že jsem padala ze strany na stranu jak to semnou otřásalo. V tu chvíli vyběhly i moje spolubydlící, které to probudilo a ani jedna z nás nechápala co se děje. Ehm, bylo to jak ve filmu a myslím, že už dlouho jsem nebyla tak vystrašená.

Ani na malou chvíli, by mě nenapadlo, že to bylo zrovna zemětřesení. Vyrazila jsem teda na focení, celý den jsem fotila a v průběhu dne jsem se všude dočetla, že to bylo opravdu zemětřesení. Šílené tohle pochopit. Když jsem večer dojela domů, radovala jsem se z toho, že už se to neopakovalo. Uběhla hodina a bylo to znovu, dokonce 3x po sobě.  Upřímně už to opravdu nechci znovu zažít. Nechci ani pomýšlet na to, co by se dělo, kdyby to bylo ještě silnější.

 

 

 

Další dny pak bylo hrozné počasí, silný vítr a neustálý déšť. Měla jsem i méně castingů. Takže dny ubíhaly hrozně pomalu a je jasný, že jsem pak opět pořád jen jedla. Se spolubydlícíma se moc nebavíme, takže mám poslední dobou pořád pocit, že jsem sama. No, ať už jsem doma!

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve čtvrtek mě čekala práce. Musela jsem ve 4 ráno vstávat a dorazit na dané místo, kde nás společně ještě s jednou holkou, která vypadala skoro jako já ,vyzvedli, jeli jsme celkem dlouho na míso, kde se mělo fotit. V autě jsem usínala a netušila jsem kam se jede. Když jsme tam dorazili a já uviděla ten krásný  hotel ve stylu zámku tak jsem byla nadšena. Všechno to bylo krásné. Jelikož já měla začátek práce už od 6h. tak mě začali líčit a ta druhá holka jménem Marina šla spát, protože měla začátek až na 11h. Asi po prvních dvou hodinách focení zimního oblečení na sluníčku, převážně kabáty jsem myslela, že umřu. Opět jsem si v hlavě opakovala, že tahle práce není fakt tak jednoduchá jak si všichni stále myslí. Šíleně jsem byla unavená, oblečení stále neubývalo, make-up se mi roztékal po obličeji a lidi co se o mě starali mi nosili neustále vodu s ledem. Minule jsem si stěžovala jak to bylo náročné a jak jsem na sobě měla přes 100 kusů oblečení, ale tentokrát to bylo mnohem náročnější, né 100 ale 200 kusů. Fotila jsem přes 10 hodin. Nejvtipnější bylo, když mě přečesávali a já v sedě usnula. Je jasný, že mě pak hned z toho krásného snu, že už je konec probrali a šla jsem fotit dál. Celý den jsem slyšela  "smile please". No prostě Asie je v tomhle něco šíleného.

Tenhle náročný týden jsem zakončila focením i o víkendu. Naštěstí to bylo jen na dvě hodiny a klientka byla hrozně super. Hlavně, když mi řekla "good boy" v tu chvíli jsem se nad tím pozastavila a jenom se na ni koukla, pak ji naštěstí došlo, že kluk nejsem a opravila se.

 

Je super vědět, že už to budou příští týden dva měsíce co jsem tady a pak už hurá brzy domů!

Read More

Šestý týden

 

Šestý týden zamnou. Už jen dva týdny a můžu na sebe být pyšná, že jsem zvládla už dva měsíce žít sama na Taiwanu. Jak už jsem se minule zmiňovala, v pondělí mě opustila Ruska Anna. Když jsem po celém, náročném dni došla domů, otevřela jsem dveře a zjistila, že nejen sama na Taiwanu, ale taky sama na apartmánu tak jsem si uvědomila, že takhle by to nešlo. O dva dny později jsem se přestěhovala do vedlejšího apartmánu. Jak se říká, něco zlé je k něčemu dobré, protože je tenhle apartmán novější a hlavně se po skoro dvou měsících sprchuju konečně v teplé vodě. Momentálně tu žiju s Maďarkou Boglarkou(19 let) a s dvěma holkami z Litvy. Gabriele(20 let) a Simona(26 let). Takže opět by mi některá z nich mohla dělat mámu. Je smutné, že tu není aspoň jedna Ruska, abych mohla pokračovat v komunikaci v ruštině.

 

Hned v úterý mě čekal bojový úkol. Dostala jsem práci a musela jsem se sama rychlovlakem dopravit až na druhou stranu Taiwanu. Bylo to stejně dlouhá cesta jako bych jela z Krnova do Prahy, ale jela jsem pouze hodinu a půl. Věřte, že už dlouho jsem neměla takové obavy z toho jestli to zvládnu. Upřímně jak vlaky,metra či jiná doprava, všechno je tady popsané jak pro blbečky. Jakmile jsem věděla, že sedím v dobrém vlaku opadl ze mě všechen strach. Dojela jsem, stopla si taxíka a ještě pěkný kus jsem jela do studia. Bylo to focení oblečení na stránky a do katalogu. Fotit jsem začala v 9 ráno a skončila jsem v sedm večer. Asi jsem ještě nikdy tak náročnou práci nezažila!! Měla jsem na sobě přes 100 oblečení a lidi, kteří se o mě starali a převlíkali mě , museli poznat, že jsem myšlenkami 10 000 kilometrů daleko.

 

 

 

Stejně je super vědět, že cesta domů už se blíží. Ačkoli člověk chce nebo nechce, jestli má doma pevné zázemí a alespoň pár lidí, kteří ho mají rádi tak se domů prostě těšit bude.

Pracovní týden jsem v pátek zakončila přehlídkou v obchodím domě jednoho malého butiku. Čtyři hodiny jsem chodila mezi stoly s úsměvem na tváři a pořád dokola a dokola si oblíkala stejné oblečení a doslova jsem těm lidem, kteří si pili kávu a neustále si mě fotili, musela dávat najevo, že si to oblečení mají koupit. Nojo, taková klasika prostě, ale dělat to celý den tak se asi zblázním.

 

 

O víkendu jsem si s mou jedinou Českou oporou Karin zašla na trhy. Není nic lepšího než zase s někým mluvit a pěkně si postěžovat po našem. Jako správné české "modelky" jsem si sedly do KFC do zóny v které se sedět nemá, ale nikdo nám nic neřekl, protože je to asi jak kdyby vám v Praze začal černoch kouřit v nekuřácké místnosti a taky by  mu nikdo nic neřekl. Po cestě nás zastavil kluk, který se chtěl asi pochlubit jak moc dobře umí anglicky a navázat nějaký kontakt s holkami jiného národa. Asi po 15 minutách to začalo být celkem otravné a jediná možnost jak se ho zbavit byla, mu dát svůj fb (měla jsem chuť mu tam přidat někoho jiného). Když konečně odešel,tak jsme se posunuly asi o pár metrů dále a zastavil nás opět další, akorát tentokrát se představoval jako fotograf. Už jsme toho začínaly mít  fakt dost, nějak nechtěl pochopit, že sním na večeři nebo na co nás to zval, nepůjdeme. Opět jsme mu daly fb a on s úsměvem a nadšením odešel.

 

 

No nic, je to zas dlouhý jak toaletní papír :D jsem zvědavá co mě bude čekat v dalším týdnu.

 

 

Read More

Pátý týden

 

Konec minulého týdne jsem zakončila velice dobře. Nejen, že jsem měla další práci, ale byl to poslední víkend s Ukrajinkou Innou, která tuto středu odletěla. Za ten víkend jsem poznala super lidi a to nejen mezi Asiaty.

 

Ještě v úterý nás čekala s holkami společná přehlídka svatebních šatů. Ano vím.. tvrdila jsem, že už je na sebe v životě nedám! Je vtipný, když jste skoro 10 hodin na nohách a z toho trvá přehlídka asi půl hodiny. Ale byla to opět nová zkušenost a celý den o nás bylo postaráno.

 

 

Jak říkám, myslím, že jsem narazila na opravdu super holky a budu na ně dlouho vzpomínat. Taky proto mě celkem zasáhla zpráva, že Ruska Anna, která tu semnou měla ještě měsíc žít, odlétá domů. Nemá práci a takhle to hold v tomhle oboru chodí. Což znamená, že budu teďka na apartmánu úplně sama a snad mi brzo někdo přijede. Mohla by to být Ruska, protože jsem začala ruštinu a angličtinu ovládat. Není to jednoduchá práce, ale to omílají všichni pořád dokola a stejně jim to ti hejtři nežerou.

 

 

Opět mé oblíbené téma je jídlo. Zjistila jsem, že aby mi bylo dobře tak musím jíst a tím pádem jím pořád. Když říkám pořád, tak opravdu pořád. V Česku jsem pomalu na jídlo ani nešáhla a tady se nestačím divit.

Není to vůbec, ale vůbec dobré! Hrozně jsem tady zlenivěla, když nepracuju tak vlastně celé dny sedím v taxíku a pohyb žádný. Maximálně pár metrů pro jídlo. OMG! Když jdu nakupovat, tak si dopředu přeložím věci, které potřebuju do čínštiny a pak to v obchodě ukazuju, což je vždycky taky vtipný, ale lepší než to hledat, protože to jsem zjistila, že je bezvýznamné. Kuchtím teďka skoro každý den a musím uznat, že mi to jde.

 

 

 

Nejen, že celé dny v taxíku, ale za den mám třeba i 15 castingů a to už pak postel jenom volá. Občas se nechápavě ocitnu na castingu pro Pradu a trvá než mi dojde, že mám na sobě šaty Prada a může z toho být práce. Haha. Kdyby jen Prada, Cartier a nebo Chanel, to je pak Šimonková jak "Alenka v říši divů."

 

 

 

 

 

Read More

Měsíc v Taipei a já žiju!

Všichni prosím potlesk. Dnes je to přesně měsíc co žiju na "jiné planetě". Je vtipný jak mi to Česko ze,  kterého jsem chtěla tak strašně moc utéct teď chybí. První dojmy bývají vždycky nejhorší, má vzpomínka na to, jak jsem první noc volala mámě ať mi přistaví soukromé letadlo, že chci okamžitě domů a teď je to měsíc a já žiju a vcelku si to tu užívám.

Člověk si tu musí zvyknout na tu jinou mentalitu lidí a na jejich zvyky. Nejen obyvatel, ale také spolubydlících no. Příští týden nás opouští spolubydlící Ukrajinka Inna, která se po třech měsících tady, vrací domů. Upřímně asi mi  bude chybět, nebude mě nikdo žduchat přes chodník nebo tahat za vlasy a budeme tu opět jen dvě. Jen já a "máma"( Ruska Anna) Hrozně mě baví, jak se jí po třech měsících nechce domů a já už se vidím v letadle na cestě domů.

 

V pondělí jsem fotila svatební šaty. Už v životě  je nadám na sebe! Jelikož jsem fotila zhruba 8 hodin, tak to znamená, že jsem z toho tak sedm hodin nedýchala. Fotili jsme venku, kdy bylo asi ve stínu 30° a já myslela, že umřu. Ano možná jsem se malou chvíli cítila jako princezna, ale jednou a dost!

Dŕuhý den jsem měla další focení. Super dostat adresu a jed. Sama jsem byla překvapená , jak jsem cestu metrem zvládla, ale pak jít podle mapy?! Budu dělat jakože jsem asi hodinu nechodila a nehledala dané místo a taky, že jsem se neptala několika lidí. Ani nevím jak, ale nakonec jsem došla, naštěstí mi poradilo pár pánů z nějakého servisu a chtěli za to pouze fotku semnou, tak proč ne.

 

 

 

Taipei je krásné město a věřím, že kdybych tu nebyla sama tak bych to všechno brala úplně jinak.
Když je mi moc smutno, tak  do toho mekáče nebo kfc prostě musím, abych měla chvíli pocit, že jsem v Česku. Tak moc mi chybí český jídlo, že to ani není možný. Pocit, že se těším domů mě neopouští..

 

Od doby co jsem tady, nemám vůbec ponětí o čase. Pomalu ani nevím jaký je den a o tom, že jsem zapomněla na Velikonoce ani nemluvím. Dneska jsem  zjistila, což jsem se divila, že ty tu slaví taky a dokonce mám teď i pár dnů volno jejich "holidays". Potěšilo mě to, protože poslední dny byly velice náročné co se týče všeho a odpočinek a trošku omezení kontaktu s lidmi mi jen prospěje.

 

Stejnak je to všechno prostě zvláštní, ještě nedávno jsem nebyla schopná být od rodiny jen pár dní a teď už měsíc žiju sama někde v Taipei. WTF!  Jedna největší výhoda? mám tu léto, nejvíc mě baví jak lidé co tu žijí to vůbec neprožívají a pomalu nosí ještě zimní bundy , což je pro nás cizí úplně k zamyšlení "jestli jim třeba není horko". Posílám pusu a trochu sluníčka do Česka!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Read More