neděle 9. dubna 2017


Dva měsíce života opět na jiné planetě jsou za mnou. Byla to moje třetí cesta do neznáma, už po třetí jsem okusila dálný východ a ověřila si, že jejich způsob života je opravdu primitivní. I přesto, že nebylo vše ideální a podle mých představ, tak bych ohodnotila tuto cestu pro mě jako nejúspěšnější a to už jen z důvodu, že jsem si konečně něco málo vydělala.  Lidi si vždycky představují ohromný balík peněz a jak je vše lehké, ale věřte, že takhle lehce to nefunguje. Lidi v agentuře byli milí, což bylo něco na co jsem dlouho čekala, protože pak se daleko lépe s takovými lidmi komunikuje a i já sama se cítila lépe. Vzhledem k tomu, že byla agentura od našeho apartmánu poměrně daleko, tak jsme tam skoro žádný čas netrávili a všechno se řešilo telefonicky, což nebylo ovšem občas úplně nejlepší. Ohledně apartmánu jsem se zmiňovala hned na začátku, prostě jsem celé dva měsíce žila v přítomnosti broučků a švábů, ale myslím, že jsme se nakonec dobře spřátelili a oni pochopili, že bude lepší, když budou vylézat jen v noci. Krom broučků jsem si na ten apartmán celkově zvykla, vlastně mi ani nic jiného nezbývalo, ale ono, když se koupili svíčičky, kytičky a různé serepetičky, tak to vypadalo lépe a útulně. Co byla prostě výhra, že jsme měly s Adri největší pokoj a hlavně koupelnu jen pro sebe a nemusely jsme se o ni dělit s dalšími pěti holkami.


Co se týče spolubydlících, tak mám opravdu vždycky štěstí, že narazím na super holky. Bydlelo nás teda sedm na apartmánu a z toho čtyři Rusky, my dvě Češky a jedna Brazilka. Neskutečně jsme si sedly, že mi bude opravdu hodně smutno, hlavně jsem celé dva měsíce mluvila rusky, hrozně moc jsem se naučila a bylo mi potěšením takové slečny potkat. Ono, když se nad tím zamyslím, tak je neskutečné kolik přátel už díky těm cestám ve světě vůbec mám.






Moje životospráva byla ovšem strašná, chodila jsem pozdě spát, neměla jsem skoro žádný pohyb. Jenže to je pochopitelné, když sedíte od rána do večera v autě a jezdíte po castinzích. Když jsme přijížděly v 8 večer domů, tak jsem s radostí dala přednost posteli před posilovnou. Taky stravovat se bylo pro mě hrozně těžké, protože sotva něco sním v Česku natož si umět vybrat něco k jídlu v Číně. Takže konečně zase najedu na svůj režim, jak cvičební tak jídelní a věřím, že se budu i já sama cítit lépe.







Z práce jsem kolikrát taky úplně nadšená nebyla, jen přece mají jiný módní styl, teda pokud se tomu tak dá říct, ale rozhodně to bylo hezčí oblečení než v Taipei, tady se snaží kopírovat třeba hodně Zaru, takže si představte Zara oblečení v jejich upravení.  Hlavně na práci vždycky hodně spěchali a milí rozhodně nebyli.  Ale tak co, nějaká ta práce byla, mohlo to být lepší, ale to může vždycky a hlavně byla neskutečná konkurence, půlku Guangzhou tvořily modelky.











Mám za sebou opět velkou zkušenost do života a myslím, že si budu všeho víc vážit a téhle cesty určitě litovat nebudu. Nemá každý šanci se podívat do Číny a já ji měla a měla bych si toho sakra vážit.

Potom už to utíkalo hrozně rychle, odpočítávala jsem poslední dny a těšila se domů. Zpáteční let jsem bez problémů zvládla a pak, když jsem vyšla z letiště a viděla tam stát maminku, byl to skvělý pocit. Oběma nám spadl kámen ze srdce a naprosto se nám ulevilo.

Teď už sedím doma, ve svém rodném Česku, užívám si každé maličkosti, pohodlí, čista a hlavně bezpečí. Konečně jsem zpátky u svého skvělého přítele, který mě s mou nejlepší kamarádkou neskutečně překvapil a úžasně mě přivítali. Děkuju moc za podporu, děkuju za to, že mám tak skvělou rodinu a blízké kolem sebe.

Tak já se tedy loučím, pac a pusu







Používá technologii služby Blogger.