Týden třetí, bezohlednost lidí.

A je zamnou třetí týden, už jen týden a bude to opět měsíc, co žiju na jiné planetě. Týden jsem začala pracovně. V pondělí ráno jsem vstala a šla si stopnout taxi do práce, to jsem ovšem ještě netušila, že na žádný nenarazím a budu někde hodinu stát u cesty a shánět volný taxík. Po usilovném hledání jsem tedy taxi našla, ale taxikář si nevěděl rady s adresou a snažil se čínsky ptát, kam má vlastě jet, lidi tady stále nechápou, že všichni jejich jazykem nemluví a mluvit ani nebudou. Musela jsem tedy volat bookerce, která musela taxikáři odpovědět na jeho dotazy a po vyčerpávající cestě mě dovezl na místo.  Vystoupila jsem a další půl hodinu hledala  dané studio, bylo to hrozně vtipný, protože ty budovy tady nemají vůbec označeny čísly a najít v té oblasti nějaké lidi, byl zázrak. Byla jsem opět vyčerpaná a měla velké zpoždění. Nevím ani jak, ale nakonec jsem na dané místo dostala. Až teprve na místě jsem zjistila, pro co vlastně pracuju, byla to práce pro katalog jednoho luxusního oblečení, které má dokonce butiky tady v obchodních domech.

Vzal si mě do parády make-up artista, udělal mi účes, který se klientovi nelíbil, takže po hodině focení se rozhodl, že ho předělá a pak už byl konečně spokojený. Měla jsem fotit maximálně 6 hodin, ale oblečení bylo tolik, že jsem byla po 9,5 hodinách ráda, že je konec. Navíc jsem klasicky měla snad o dvě čísla menší lodičky celých 9 hodin na nohou, až už jsem skoro brečela bolestí. Co musím uznat, že fotky se celkem povedly a doufám, že brzy uvidím hotový katalog.

Při zpáteční cestě domů jsem přemýšlela nad tím, proč nikdy nemůžu jet do práce v klidu, bez problémů a zbytečných komplikací. Nakonec mi to došlo, ty všechny věci se dějí proto, aby jste tohle četli, aby ten blog byl vlastně nějak zajímavý, protože ono by to bylo možná trochu nudné,  kdyby bylo všechno super a chtěli být všichni modelkami a modely. Vlastně vás mám od té práce odradit a rozhodně nemazat vám med okolo pusy.

Hned v úterý mě čekala další práce, ráno jsem měla pár castingů a potom jela na práci. Fotila jsem sportovní oblečení na hory a podobně, prostě outdoor. Ze začátku bylo těžší zjistil, co vlastně klient chtěl, ale nakonec se vše doladilo a práce byla také v pohodě. Byla teda jen na 4 hodiny a fotil zároveň semnou i jeden model, takže jsme se střídali a nebylo to všechno tak náročné.

Zbytek týdne byl dost náročný, měli jsme každý den okolo 10 castingů. Odjížděli jsme ráno a vraceli se až večer, potom už jen postel volala. Pravda je, že to aspoň rychle uteklo a zbytek času jsme jedli a jedli, ono se říká, jak jí modelky zdravě, ale tady to teda moc neplatí. Všechny jsme zkažené a dopřejeme si pořádné prasárny, prostě vyzkoušet se musí všechno.

Dokonce jsme byli o víkendu nakupovat a to hlavní? Byli jsme v IKEA! Panebože lidi, to byl skvělý pocit, bylo tam všechno co máme doma, bylo tam evropské jídlo a koupila jsem si konečně svíčku, kterou jsem tu hledala od začátku pobytu. Sice se tam  nedalo ani hnout, všichni do nás vráželi, ale v tu chvíli nám to bylo celkem jedno.

 Taky jsem poprvé vyzkoušela metro a myslím, že i naposled. Je tam strašný zmatek, tisíce lidí a pro mě blondýnu hodně složité. Celkově tady jejich dopravu nemám ráda, hlavně když jezdíme celé dny v autě. Lidi si tady jezdí jak chtějí, nemají tady kruháče, otáčí se uprostřed dálnice a jejím to úplně jedno. Sama jsem ještě teď znechucena tím, co jsem přes týden viděla. Jeli jsme po cestě, vedle nás jelo další auto a mezi námi jel klučina na skútru. Když jsem vykoukla z okna, uviděla jsem přímo jak se klučina pořádně vyboural, byla to fakt rána, ležel na zemi a my jeli dále. Nevím co se přesně stalo, ale vím, že ani jedno auto nezastavilo a ani jeden kolemjdoucí se nezastavil, aby mu pomohl. Prostě tam jen ležel a ostatním to bylo naprosto jedno. Chápu, že jejich hodně, ale takové chování? Tohle mě opravdu zarazilo, ten jejích přístup ke všemu, každým dnem mám o místím životě horší mínění.

No jinak je to tady pořád stejný, takový stereotyp už. Adri je opravář, vypadnou pojistky a ona je nahodí, tak jsem teda zjistila, že se mám ještě co učit.. Co se týče školy ani nemluvím, ve volném čase bych se třeba mohla snažit učit, ale moje hlava to stejně nějak nebere.

Taky mi hlavně chybí moji přátelé, moje skvělá rodina a hlavně můj milující přítel, kteří se snaží být mou oporou co nejvíc to jde. Posílám pusu a těším se domů.

Read More

Týden druhý, první práce v Shenzenu

Týden druhý začal velice zajímavě. Byla neděle večer a já se chystala jít spát, když mi přišla zpráva od bookerky, že mám zítra možná práci v Shenzenu, ale nemá žádné jiné informace, ať jdu spát a zítra se uvidí. Tak jsem si řekla aha, to bude zajímavé. Ráno jsem vstala a pořád žádné nové zprávy, musely jsme s Adri jet na ambasádu vyřídit ještě nějaké potvrzení ohledně pobytu.  Sedíme, čekáme mezi davy lidí a najednou mi přijde zpráva ať se za hodinu dopravím na vlakové nádraží a jedu do Shenzenu. Vůbec jsem nevěděla, jestli to časově stihnu a hlavně měla obavy z té cesty. Naštěstí jsem poprosila bookera, který byl ochotný jet semnou na nádraží a pomohl mi aspoň koupit lístek na vlak. Takový zmatek všude, plno lidí a hlavně nikdo mluvící anglicky. Nasedla jsem do správného vlaku, který mi připomínal České dráhy akorát místo záchodu, byly opět a zas díry v zemi, bože já to prostě nějak nedokážu překousnout. Cesta trvala zhruba hodinu a půl. Dojela jsem na místo, stopla taxíka a jela jsem, to jsem ovšem ale netušila, že mě vyhodí na jiném místě a ještě další hodinu ve zmatku budu hledat správnou adresu, která byla celá v čínštině. Zastavovala jsem snad každého, kdo šel kolem a ptala se na správnou cestu. Bylo to však velice neúspěšné a má panika nastala. Nakonec jsem byla zachráněna a nějaký hodný klučina, mi poradil a dovedl mě až ke správné budově, která byla opravdu od místa, kde mě řidič vysadil velice daleko. Byl to velký obchoďák s několika patry, vyjela jsem teda do patra, které bylo jako jediné v adrese čitelné a rázem jsem se ocitla v tanečním studiu. Slečny, které tam pracovaly neuměly ani kapku anglicky a nechápaly co tady dělám, já sama byla zmatená, protože jsem nechápala proč jsem v tanečním studiu, kde probíhala hodina tance a né v nějakém normálním studiu na focení. Nebyl tam nikdo, kdo by mi připomínal fotografa či klienta, který by se po mně sháněl. Zmatkovala jsem, psala jsem bookerce, jestli jsem na správném místě, že tu nikdo není a ona mě uklidňovala, že ano, ať počkám. Po hodině čekání mezi stovky tančících slečen či žen mi bylo řečeno, že se klient zdrží a přijede zhruba za dvě hodiny. To už jsem nesla opravdu těžce, byla jsem naprosto vytočená, nevěděla jsem pomalu, kde jsem, od rána nebyla doma, neměla u sebe skoro žádné věci a hlavně jídlo ani vodu. Vydala jsem se teda nějaké jídlo najít, ale bylo to poněkud bezvýznamné, jen samé pouliční stánky a to není nic pro mě.

Po dvou hodinách jsem se dočkala, dorazil klient a všichni ostatní. Zavedli mě do nějakého studia, které bylo o několik pater níže a začali mě líčit, česat a oblékli do jedno sportovního oblečení. Celou dobu jsem netušila, pro co vlastně ta práce je a co budu muset dělat. Vyjeli jsme pár pater nahoru a ocitli se opět v tanečním sále, kde už byl připraven foťák a všechno ostatní.  Nasadili mi jedny sluchátka na uši a řekli ať tančím. Nebyl to žádný problém, základy baletu už jen přece nějaké po těch rocích mám, tak jsem tedy začala tančit. Všechno bylo v pohodě, do doby, než mi ukázali plno obrázků baletek, které měly pomalu nohy za hlavou a nechápali, že tohle já opravdu neudělám. Měla jsem fotit jen čtyři hodiny, jenže jsme musely vyměnit studio, které bylo asi skoro hodinu autem a začalo se všechno protahovat. Než se ve studiu opět vše připravilo a oni byli schopni se zase pohnout, uběhla další půl hodina. V tom mi řekli, že si myslí, že svůj poslední vlak do Guangzhou asi nestihnu, protože to bude asi ještě delší dobu trvat. To byl už úplně konec, byla jsem po celém dni unavená, protivná a jejich přístup byl teda něco. Řekla jsem, že prostě žádné takové, že si pohnu a stihneme to, místo toho, aby oni popoháněli mě, jsem musela popohánět já je. Nakonec jsem to teda stihla, sice jsem skoro k vlaku utíkala a domů přijela až kolem půl 1 ráno a další půl hodinu hledala taxík ,který mě byl schopný zavést domů. Tak vyčerpaná a znechucená první prací jsem ještě nebyla.

 

Zbytek týdny byl taky dost náročný, od rána do večera zavřené v autě, které se pomalu rozpadá a nedá se v něm sedět, aniž by vám bylo zle, z toho jak drncá a skáče, takže na spánek v autě můžu rovnou zapomenout. Co je dobrý, že castingů je opravdu dost, ale to modelek taky. Přijelo plno nových holek, takže už nás na apartmánu žije pět. Už opět mluvím více rusky než anglicky, teda jako snažím se, ale kolikrát jsem úplně ztracená a motám všechno dohromady. Celý týden bylo konečně krásné počasí, sice to znamená krásné jen odpoledne, protože rána a večery jsou tady pořád dost chladná. Taky jsme objevily s Adri novou uličku, která nás po asi 15 minutách dovede do víru dění, kde jsou obchody, restaurace a plno stánků s jídlem a vším ostatním.

¨

Na apartmán jsem si už celkem zvykla, začala jsem už více jíst a dlouho jsem neviděla kamaráda švába, tak jsem daleko klidnější. Teď mám skoro půl noc a zítra dokonce zase práci, tak letím spát. Doufám, že vás to baví číst a neděsí vás krutá realita. Pac a pusu, zase za týden!

Read More

Currently in Guangzhou!

 
Ano, je to tak. I přesto, že jsem sobě a všem ostatním tvrdila, že už žádná Asie nebo Čína, tak jsem opět  na území dálného východu. Všichni dobře víme, že tyhle destinace pro mě rozhodně nejsou, že už jsem dvakrát bojovala s asijskou kuchyní, kulturou a nevím čím vším.  Prostě jsem podlehla a řekla si,  že to do třetice všeho dobrého  zkusím, tak jsem tady. Dnes je to přesně týden od mého odletu, zase mi bude jako pokaždé trvat než se adaptuju a začnu třeba taky normálně jíst. Prostě klasicky Šimonková odlítá s úsměvem a bez starostí a přiletí sevřená se steskem.

 

Let byl poněkud poklidný, až na to, že jsme skoro nespaly, tak jsme to s mou novou českou parťačkou Adrianou zvládly bez problému a za těch 13 hodin se skvěle poznaly.  Když jsme přiletěly do Guangzhou, bylo to všechno strašně rychlé, vzaly si kufry a už nás čekala milá bookerka z agency.  Z letiště to byla zhruba hodinka cesty k našemu apartmánu. Když jsme vylezly, vypadalo to, jako by jsme měly bydlet pomalu v nějakém luxusním hotelu, opak byl však pravdou.

Přišly jsme na apartmán, kde nikdo zatím nebydlel, prostory jsou krásně velké a my máme nejlepší pokoj s krásným výhledem, ale ta špína? Jestli mi někdo chce říct, že ty holky bez jakéhokoliv úklidu takhle žily, tak je mi z toho opravdu zle. Místo toho, aby jsme využily volného dne a odpočinuly jsme si, jsme se pustily do kompletního úklidu, vtipný na tom bylo, že tady nebyly skoro žádné mycí prostředky, takže jsme musely do obchodu a skoro všechno svoje první kapesné utratily za mycí prostředky a základy do domácnosti. A víte co? nežijeme tu samy, máme tu kamarády šváby, kteří se ubytovali v naší kuchyni a myslím, že se jim tam dost líbí. Popravdě řečeno, ta kuchyň je něco odporného, nechápu jak jsem si mohla v Taipei stěžovat na mravence a nepořádek, oproti tomuhle, tam bylo čisto.

        ps. Fotky nikdy neukazují realitu!




No co se dá dělat, nějak jsem si na to, za ten týden asi navykla, převážně času trávíme jen v našem pokoji, kde je čisto a takhle to bude asi nejlepší. Po týdnu se taky konečně oteplilo, byla tu celkem zima a já si frajerka dovezla pouze letní oblečení, takže jsem teďka týden mrzla.

Co se týče pracovního nasazení, které jsme měly hned v úterý, tak paráda. Po jejich novém roce by tu mělo být plno práce, takže máme taky hodně castingů. Zatím žádnou práci nemám, ale věřím, že brzo přijde. Co jsem se taky divila, tak je Čína co se týče práce úplně něco jiného, než Taiwan. Žádný cute styl, ale kopírování Zara stylu. Klienti jsou tady dost nepříjemní a už nezažívám žádné klanění a usmívání, což mě celkem děsí, protože ty jejich povrchní pohledy jsou fakt něco.

Co taky musím podotknout, že si Čína hraje na spasitele světa a přitom, jejich životní styl je otřesný, za ten týden jsem viděla tolik nepořádku a špíny, co jsem neviděla za celý svůj život. Fakt ještě nebylo snad místo, kde by byl pořádek a nějaký řád. To stejný se týče, studií a podniků, kde máme castingy. Co si taky musím postěžovat, že si připadám jak odříznuta od světa. O tom, že jim tady nefungují aplikace jako je facebook, instagram a td..ani nevmluvím. Zrovna já, která jsem na sociálních sítích, tak závislá teďka pomalu umírám. Mám aplikaci, která mi to povoluje, ale s rychlostí naší Wi-Fi to je pořád bída, takže doufám, že to časem ještě nějak vychytám a bude to lepší.

A co je nejhorší,  žijeme mimo dění, i přesto, že mám hned u apartmánu Canton tower, tak tu v okolí nic není, obchod či blbý 7eleven je tak 20 minut cesty, takže žádný pobíhání v pyžamu, jako jsem byla v Taipei zvyklá. Prostě žijeme ve smutný čtvrti, kde nic není, pouze apartmány. I když jezdíme po castinzích, pořád mi to město přijde hrozně nudný, není tu ani moc památek, takže doufám, že budu pracovat a pracovat. Co je tu taky jiný, že se tu pracuje i o víkendu, teda aspoň my máme normálně castingy i v sobotu, což je možná dobře, že nám to alespoň uteče, když toho tady tolik není.

Ano tohle je záchod, který je tady všude, mít tohle na apartmánu, tak bych se asi zbláznila, kdyby to bylo aspoň uklizené. Co je výhoda, že nám teče krásně teplá voda, takže aspoň ta sprcha mě vždycky spasí. Musím taky podotknout, že je to od Adri první cesta a zvládá to bez problémů, je jen přece starší, ale když si vzpomenu já na své první odcestování, to bylo teda něco. Jsem fakt ráda, že jsme tady spolu, myslím, že je to pro obě jednodušší a pro mě teda určitě i když nebudu tvrdit, že mi ty slzy občas netečou, protože to jak mi chybí rodina, přátelé a přítel je neskutečný, no jo jsem citově závislý člověk a takové odcestování se mnou vždycky pořádně zamává.

No nic, tímhle článkem bych se zase na týden rozloučila a doufám, že vás to bude bavit číst a budete mi držet palce, ať to ve zdraví a pracovně všechno zvládnu. Pac a pusu.

Read More