A je zamnou třetí týden, už jen týden a bude to opět měsíc, co žiju na jiné planetě. Týden jsem začala pracovně. V pondělí ráno jsem vstala a šla si stopnout taxi do práce, to jsem ovšem ještě netušila, že na žádný nenarazím a budu někde hodinu stát u cesty a shánět volný taxík. Po usilovném hledání jsem tedy taxi našla, ale taxikář si nevěděl rady s adresou a snažil se čínsky ptát, kam má vlastě jet, lidi tady stále nechápou, že všichni jejich jazykem nemluví a mluvit ani nebudou. Musela jsem tedy volat bookerce, která musela taxikáři odpovědět na jeho dotazy a po vyčerpávající cestě mě dovezl na místo. Vystoupila jsem a další půl hodinu hledala dané studio, bylo to hrozně vtipný, protože ty budovy tady nemají vůbec označeny čísly a najít v té oblasti nějaké lidi, byl zázrak. Byla jsem opět vyčerpaná a měla velké zpoždění. Nevím ani jak, ale nakonec jsem na dané místo dostala. Až teprve na místě jsem zjistila, pro co vlastně pracuju, byla to práce pro katalog jednoho luxusního oblečení, které má dokonce butiky tady v obchodních domech.
Vzal si mě do parády make-up artista, udělal mi účes, který se klientovi nelíbil, takže po hodině focení se rozhodl, že ho předělá a pak už byl konečně spokojený. Měla jsem fotit maximálně 6 hodin, ale oblečení bylo tolik, že jsem byla po 9,5 hodinách ráda, že je konec. Navíc jsem klasicky měla snad o dvě čísla menší lodičky celých 9 hodin na nohou, až už jsem skoro brečela bolestí. Co musím uznat, že fotky se celkem povedly a doufám, že brzy uvidím hotový katalog.
Při zpáteční cestě domů jsem přemýšlela nad tím, proč nikdy nemůžu jet do práce v klidu, bez problémů a zbytečných komplikací. Nakonec mi to došlo, ty všechny věci se dějí proto, aby jste tohle četli, aby ten blog byl vlastně nějak zajímavý, protože ono by to bylo možná trochu nudné, kdyby bylo všechno super a chtěli být všichni modelkami a modely. Vlastně vás mám od té práce odradit a rozhodně nemazat vám med okolo pusy.
Hned v úterý mě čekala další práce, ráno jsem měla pár castingů a potom jela na práci. Fotila jsem sportovní oblečení na hory a podobně, prostě outdoor. Ze začátku bylo těžší zjistil, co vlastně klient chtěl, ale nakonec se vše doladilo a práce byla také v pohodě. Byla teda jen na 4 hodiny a fotil zároveň semnou i jeden model, takže jsme se střídali a nebylo to všechno tak náročné.
Zbytek týdne byl dost náročný, měli jsme každý den okolo 10 castingů. Odjížděli jsme ráno a vraceli se až večer, potom už jen postel volala. Pravda je, že to aspoň rychle uteklo a zbytek času jsme jedli a jedli, ono se říká, jak jí modelky zdravě, ale tady to teda moc neplatí. Všechny jsme zkažené a dopřejeme si pořádné prasárny, prostě vyzkoušet se musí všechno.
Dokonce jsme byli o víkendu nakupovat a to hlavní? Byli jsme v IKEA! Panebože lidi, to byl skvělý pocit, bylo tam všechno co máme doma, bylo tam evropské jídlo a koupila jsem si konečně svíčku, kterou jsem tu hledala od začátku pobytu. Sice se tam nedalo ani hnout, všichni do nás vráželi, ale v tu chvíli nám to bylo celkem jedno.
Taky jsem poprvé vyzkoušela metro a myslím, že i naposled. Je tam strašný zmatek, tisíce lidí a pro mě blondýnu hodně složité. Celkově tady jejich dopravu nemám ráda, hlavně když jezdíme celé dny v autě. Lidi si tady jezdí jak chtějí, nemají tady kruháče, otáčí se uprostřed dálnice a jejím to úplně jedno. Sama jsem ještě teď znechucena tím, co jsem přes týden viděla. Jeli jsme po cestě, vedle nás jelo další auto a mezi námi jel klučina na skútru. Když jsem vykoukla z okna, uviděla jsem přímo jak se klučina pořádně vyboural, byla to fakt rána, ležel na zemi a my jeli dále. Nevím co se přesně stalo, ale vím, že ani jedno auto nezastavilo a ani jeden kolemjdoucí se nezastavil, aby mu pomohl. Prostě tam jen ležel a ostatním to bylo naprosto jedno. Chápu, že jejich hodně, ale takové chování? Tohle mě opravdu zarazilo, ten jejích přístup ke všemu, každým dnem mám o místím životě horší mínění.
No jinak je to tady pořád stejný, takový stereotyp už. Adri je opravář, vypadnou pojistky a ona je nahodí, tak jsem teda zjistila, že se mám ještě co učit.. Co se týče školy ani nemluvím, ve volném čase bych se třeba mohla snažit učit, ale moje hlava to stejně nějak nebere.
Taky mi hlavně chybí moji přátelé, moje skvělá rodina a hlavně můj milující přítel, kteří se snaží být mou oporou co nejvíc to jde. Posílám pusu a těším se domů.
0 komentářů:
Okomentovat