Týden druhý začal velice zajímavě. Byla neděle večer a já se chystala jít spát, když mi přišla zpráva od bookerky, že mám zítra možná práci v Shenzenu, ale nemá žádné jiné informace, ať jdu spát a zítra se uvidí. Tak jsem si řekla aha, to bude zajímavé. Ráno jsem vstala a pořád žádné nové zprávy, musely jsme s Adri jet na ambasádu vyřídit ještě nějaké potvrzení ohledně pobytu. Sedíme, čekáme mezi davy lidí a najednou mi přijde zpráva ať se za hodinu dopravím na vlakové nádraží a jedu do Shenzenu. Vůbec jsem nevěděla, jestli to časově stihnu a hlavně měla obavy z té cesty. Naštěstí jsem poprosila bookera, který byl ochotný jet semnou na nádraží a pomohl mi aspoň koupit lístek na vlak. Takový zmatek všude, plno lidí a hlavně nikdo mluvící anglicky. Nasedla jsem do správného vlaku, který mi připomínal České dráhy akorát místo záchodu, byly opět a zas díry v zemi, bože já to prostě nějak nedokážu překousnout. Cesta trvala zhruba hodinu a půl. Dojela jsem na místo, stopla taxíka a jela jsem, to jsem ovšem ale netušila, že mě vyhodí na jiném místě a ještě další hodinu ve zmatku budu hledat správnou adresu, která byla celá v čínštině. Zastavovala jsem snad každého, kdo šel kolem a ptala se na správnou cestu. Bylo to však velice neúspěšné a má panika nastala. Nakonec jsem byla zachráněna a nějaký hodný klučina, mi poradil a dovedl mě až ke správné budově, která byla opravdu od místa, kde mě řidič vysadil velice daleko. Byl to velký obchoďák s několika patry, vyjela jsem teda do patra, které bylo jako jediné v adrese čitelné a rázem jsem se ocitla v tanečním studiu. Slečny, které tam pracovaly neuměly ani kapku anglicky a nechápaly co tady dělám, já sama byla zmatená, protože jsem nechápala proč jsem v tanečním studiu, kde probíhala hodina tance a né v nějakém normálním studiu na focení. Nebyl tam nikdo, kdo by mi připomínal fotografa či klienta, který by se po mně sháněl. Zmatkovala jsem, psala jsem bookerce, jestli jsem na správném místě, že tu nikdo není a ona mě uklidňovala, že ano, ať počkám. Po hodině čekání mezi stovky tančících slečen či žen mi bylo řečeno, že se klient zdrží a přijede zhruba za dvě hodiny. To už jsem nesla opravdu těžce, byla jsem naprosto vytočená, nevěděla jsem pomalu, kde jsem, od rána nebyla doma, neměla u sebe skoro žádné věci a hlavně jídlo ani vodu. Vydala jsem se teda nějaké jídlo najít, ale bylo to poněkud bezvýznamné, jen samé pouliční stánky a to není nic pro mě.
Po dvou hodinách jsem se dočkala, dorazil klient a všichni ostatní. Zavedli mě do nějakého studia, které bylo o několik pater níže a začali mě líčit, česat a oblékli do jedno sportovního oblečení. Celou dobu jsem netušila, pro co vlastně ta práce je a co budu muset dělat. Vyjeli jsme pár pater nahoru a ocitli se opět v tanečním sále, kde už byl připraven foťák a všechno ostatní. Nasadili mi jedny sluchátka na uši a řekli ať tančím. Nebyl to žádný problém, základy baletu už jen přece nějaké po těch rocích mám, tak jsem tedy začala tančit. Všechno bylo v pohodě, do doby, než mi ukázali plno obrázků baletek, které měly pomalu nohy za hlavou a nechápali, že tohle já opravdu neudělám. Měla jsem fotit jen čtyři hodiny, jenže jsme musely vyměnit studio, které bylo asi skoro hodinu autem a začalo se všechno protahovat. Než se ve studiu opět vše připravilo a oni byli schopni se zase pohnout, uběhla další půl hodina. V tom mi řekli, že si myslí, že svůj poslední vlak do Guangzhou asi nestihnu, protože to bude asi ještě delší dobu trvat. To byl už úplně konec, byla jsem po celém dni unavená, protivná a jejich přístup byl teda něco. Řekla jsem, že prostě žádné takové, že si pohnu a stihneme to, místo toho, aby oni popoháněli mě, jsem musela popohánět já je. Nakonec jsem to teda stihla, sice jsem skoro k vlaku utíkala a domů přijela až kolem půl 1 ráno a další půl hodinu hledala taxík ,který mě byl schopný zavést domů. Tak vyčerpaná a znechucená první prací jsem ještě nebyla.
Zbytek týdny byl taky dost náročný, od rána do večera zavřené v autě, které se pomalu rozpadá a nedá se v něm sedět, aniž by vám bylo zle, z toho jak drncá a skáče, takže na spánek v autě můžu rovnou zapomenout. Co je dobrý, že castingů je opravdu dost, ale to modelek taky. Přijelo plno nových holek, takže už nás na apartmánu žije pět. Už opět mluvím více rusky než anglicky, teda jako snažím se, ale kolikrát jsem úplně ztracená a motám všechno dohromady. Celý týden bylo konečně krásné počasí, sice to znamená krásné jen odpoledne, protože rána a večery jsou tady pořád dost chladná. Taky jsme objevily s Adri novou uličku, která nás po asi 15 minutách dovede do víru dění, kde jsou obchody, restaurace a plno stánků s jídlem a vším ostatním.
¨
Na apartmán jsem si už celkem zvykla, začala jsem už více jíst a dlouho jsem neviděla kamaráda švába, tak jsem daleko klidnější. Teď mám skoro půl noc a zítra dokonce zase práci, tak letím spát. Doufám, že vás to baví číst a neděsí vás krutá realita. Pac a pusu, zase za týden!
0 komentářů:
Okomentovat