Ano, je to tak. Už jsem opět a zas v Česku. Přesně po měsíci mého " pracovního" pobytu na Taiwanu jsem doma a ukončuji momentálně 9. ročník základní školy. Můj návrat domů byl velice rychlý a na jednu stranu nečekaný, proto se chci omluvit všem, které jsem svým návratem šokovala a všem, kterým jsem nestihla dát ani vědět, ale bylo to ze dne na den a krom rodičů a přítele o tom netušil nikdo. Prostě jedno velký překvapení, že je Šimonková opět tady.
To jak to nakonec skončilo a jaké to tam bylo co se týče práce ,mě nesmírně mrzí a je to jedno velké zklamání ať si říká kdo chce co chce. Je mi jasný, že žijeme v takové malé zemičce pokrytců a je to velká příležitost pro rozšíření pomluv o tom, jak jsem neschopná a jak je vše moje chyba, ale bude z vás vypovídat jedině závist a mě to na kolena určitě nesrazí. První si zkuste tohle zažít, ten stres, ty starosti a všechno co k tomu patří. Ano, i když jsem nebyla pracovně vytížená, tak to pořád eazy opravdu nebylo. Byla jsem na druhém konci světa a dokonce už podruhé. Mám plno zážitků a vzpomínek na celý život a to už mi nikdy, nikdo nevezme.
Můj přístup na jednu stranu uplně ideální nebyl, věty typu " já chci domů" se opakovaly poměrně často, ale ne protože by mi tak moc chyběla rodina, ale protože jsem byla znechucená danou situací a nějak jsem prostě tušila, že to dopadne zle. Máma se mi snažila do hlavy vtlouci pozitivní myšlení a energii, ale co si budeme povídat, moc to nepomohlo. Vypadá to, že jsem měla až moc velké očekávání a jiné představy o tom, jak bude můj pobyt probíhat.
Co je jasný, že jsem si přivezla taky komplexy, které se mě trochu drží už jen kvůli mého samotného pocitu z toho, že jsem za jeden měsíc neměla ani jednu práci. V podstatě věta" zítra letíš domů" mi úsměv na tváři nevykouzlila a to nemluvím o tom, když jsem nasedla pracně do autobusu a jela na letiště. Celou hodinu v autobuse jsem probrečela, nechtěla domů a chtěla vrátit čas a přála si aby bylo vše jinak, ale už to nešlo. Užívala jsem si poledních pár hodin a přehrávala všechny krásné chvíle, které mi ta cesta dala, nejen za tenhle rok. Nešlo o to, že bych se netěšila na lidi co mě čekájí doma, šlo o ten pocit, který se mě bude ještě nějakou dobu držet. Ale co! Tenhle svět prostě není dokonalý a jako vše, to má klady i zápory a taky výhry a prohry. Je na čase říci bye bye Taipei, Asie a jít dál! Jak už jsem říkala, ta mentalita lidí, to prostředí prostě není úplně pro mě a já chci určitě zkusit něco jiného.
Takže tímhle článkem bych se chtěla zase na nějakou dobu rozloučit, omlouvám se všem, kteří měli taky jiné očekávání, ale jdeme dál! Taky díky všem, kteří si to ten měsíc četli a doufali semnou v lepší konec.
A hlavně.. neutvářejte si špatné názory na lidi, které neznáte a taky na věcí, které jste nezažili :)
pa a pusu.
A hlavně.. neutvářejte si špatné názory na lidi, které neznáte a taky na věcí, které jste nezažili :)
pa a pusu.
my small city
Ahoj! Vůbec si z toho nic nedělej, žes neměla práci. :-) To se někdy tak stane, já jsem na tom byla stejně v Miláně, naopak v Madridu se mi zase dařilo překvapivě dobře. :-) Je ti teprve patcnát a modekovskou dráhu máš teprve před sebou a není důvod být kvůli tomu smutná...to víš sama. :) Jasný, jseš zklamaná, já taky byla..ale to zase přejde a budeš na tom videt to pozitivní, a sice že jsi se flákala měsíc v Tai Peii zadarmo, haha! :-)))
OdpovědětVymazat