Šestý týden

 

Šestý týden zamnou. Už jen dva týdny a můžu na sebe být pyšná, že jsem zvládla už dva měsíce žít sama na Taiwanu. Jak už jsem se minule zmiňovala, v pondělí mě opustila Ruska Anna. Když jsem po celém, náročném dni došla domů, otevřela jsem dveře a zjistila, že nejen sama na Taiwanu, ale taky sama na apartmánu tak jsem si uvědomila, že takhle by to nešlo. O dva dny později jsem se přestěhovala do vedlejšího apartmánu. Jak se říká, něco zlé je k něčemu dobré, protože je tenhle apartmán novější a hlavně se po skoro dvou měsících sprchuju konečně v teplé vodě. Momentálně tu žiju s Maďarkou Boglarkou(19 let) a s dvěma holkami z Litvy. Gabriele(20 let) a Simona(26 let). Takže opět by mi některá z nich mohla dělat mámu. Je smutné, že tu není aspoň jedna Ruska, abych mohla pokračovat v komunikaci v ruštině.

 

Hned v úterý mě čekal bojový úkol. Dostala jsem práci a musela jsem se sama rychlovlakem dopravit až na druhou stranu Taiwanu. Bylo to stejně dlouhá cesta jako bych jela z Krnova do Prahy, ale jela jsem pouze hodinu a půl. Věřte, že už dlouho jsem neměla takové obavy z toho jestli to zvládnu. Upřímně jak vlaky,metra či jiná doprava, všechno je tady popsané jak pro blbečky. Jakmile jsem věděla, že sedím v dobrém vlaku opadl ze mě všechen strach. Dojela jsem, stopla si taxíka a ještě pěkný kus jsem jela do studia. Bylo to focení oblečení na stránky a do katalogu. Fotit jsem začala v 9 ráno a skončila jsem v sedm večer. Asi jsem ještě nikdy tak náročnou práci nezažila!! Měla jsem na sobě přes 100 oblečení a lidi, kteří se o mě starali a převlíkali mě , museli poznat, že jsem myšlenkami 10 000 kilometrů daleko.

 

 

 

Stejně je super vědět, že cesta domů už se blíží. Ačkoli člověk chce nebo nechce, jestli má doma pevné zázemí a alespoň pár lidí, kteří ho mají rádi tak se domů prostě těšit bude.

Pracovní týden jsem v pátek zakončila přehlídkou v obchodím domě jednoho malého butiku. Čtyři hodiny jsem chodila mezi stoly s úsměvem na tváři a pořád dokola a dokola si oblíkala stejné oblečení a doslova jsem těm lidem, kteří si pili kávu a neustále si mě fotili, musela dávat najevo, že si to oblečení mají koupit. Nojo, taková klasika prostě, ale dělat to celý den tak se asi zblázním.

 

 

O víkendu jsem si s mou jedinou Českou oporou Karin zašla na trhy. Není nic lepšího než zase s někým mluvit a pěkně si postěžovat po našem. Jako správné české "modelky" jsem si sedly do KFC do zóny v které se sedět nemá, ale nikdo nám nic neřekl, protože je to asi jak kdyby vám v Praze začal černoch kouřit v nekuřácké místnosti a taky by  mu nikdo nic neřekl. Po cestě nás zastavil kluk, který se chtěl asi pochlubit jak moc dobře umí anglicky a navázat nějaký kontakt s holkami jiného národa. Asi po 15 minutách to začalo být celkem otravné a jediná možnost jak se ho zbavit byla, mu dát svůj fb (měla jsem chuť mu tam přidat někoho jiného). Když konečně odešel,tak jsme se posunuly asi o pár metrů dále a zastavil nás opět další, akorát tentokrát se představoval jako fotograf. Už jsme toho začínaly mít  fakt dost, nějak nechtěl pochopit, že sním na večeři nebo na co nás to zval, nepůjdeme. Opět jsme mu daly fb a on s úsměvem a nadšením odešel.

 

 

No nic, je to zas dlouhý jak toaletní papír :D jsem zvědavá co mě bude čekat v dalším týdnu.