Sedmý týden

 

Začátek týdne začal velice pěkně. Bylo ráno a já se chystala jet na focení. Seděla jsem na posteli a snídala jsem. Z ničeho nic se začalo všechno třepat, začaly padat obrazy, nádobí, věšáky. Nechápala jsem co se děje, okamžitě jsem vyběhla ze svého pokoje tak, že jsem padala ze strany na stranu jak to semnou otřásalo. V tu chvíli vyběhly i moje spolubydlící, které to probudilo a ani jedna z nás nechápala co se děje. Ehm, bylo to jak ve filmu a myslím, že už dlouho jsem nebyla tak vystrašená.

Ani na malou chvíli, by mě nenapadlo, že to bylo zrovna zemětřesení. Vyrazila jsem teda na focení, celý den jsem fotila a v průběhu dne jsem se všude dočetla, že to bylo opravdu zemětřesení. Šílené tohle pochopit. Když jsem večer dojela domů, radovala jsem se z toho, že už se to neopakovalo. Uběhla hodina a bylo to znovu, dokonce 3x po sobě.  Upřímně už to opravdu nechci znovu zažít. Nechci ani pomýšlet na to, co by se dělo, kdyby to bylo ještě silnější.

 

 

 

Další dny pak bylo hrozné počasí, silný vítr a neustálý déšť. Měla jsem i méně castingů. Takže dny ubíhaly hrozně pomalu a je jasný, že jsem pak opět pořád jen jedla. Se spolubydlícíma se moc nebavíme, takže mám poslední dobou pořád pocit, že jsem sama. No, ať už jsem doma!

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve čtvrtek mě čekala práce. Musela jsem ve 4 ráno vstávat a dorazit na dané místo, kde nás společně ještě s jednou holkou, která vypadala skoro jako já ,vyzvedli, jeli jsme celkem dlouho na míso, kde se mělo fotit. V autě jsem usínala a netušila jsem kam se jede. Když jsme tam dorazili a já uviděla ten krásný  hotel ve stylu zámku tak jsem byla nadšena. Všechno to bylo krásné. Jelikož já měla začátek práce už od 6h. tak mě začali líčit a ta druhá holka jménem Marina šla spát, protože měla začátek až na 11h. Asi po prvních dvou hodinách focení zimního oblečení na sluníčku, převážně kabáty jsem myslela, že umřu. Opět jsem si v hlavě opakovala, že tahle práce není fakt tak jednoduchá jak si všichni stále myslí. Šíleně jsem byla unavená, oblečení stále neubývalo, make-up se mi roztékal po obličeji a lidi co se o mě starali mi nosili neustále vodu s ledem. Minule jsem si stěžovala jak to bylo náročné a jak jsem na sobě měla přes 100 kusů oblečení, ale tentokrát to bylo mnohem náročnější, né 100 ale 200 kusů. Fotila jsem přes 10 hodin. Nejvtipnější bylo, když mě přečesávali a já v sedě usnula. Je jasný, že mě pak hned z toho krásného snu, že už je konec probrali a šla jsem fotit dál. Celý den jsem slyšela  "smile please". No prostě Asie je v tomhle něco šíleného.

Tenhle náročný týden jsem zakončila focením i o víkendu. Naštěstí to bylo jen na dvě hodiny a klientka byla hrozně super. Hlavně, když mi řekla "good boy" v tu chvíli jsem se nad tím pozastavila a jenom se na ni koukla, pak ji naštěstí došlo, že kluk nejsem a opravila se.

 

Je super vědět, že už to budou příští týden dva měsíce co jsem tady a pak už hurá brzy domů!