První dojmy

Nasedla jsem do letadla a už jsem věděla, že není cesty zpět. Když sedíte 11 hodin tak už se opravdu jen těšíte, až tam budete. V tom letadle byl můj poslední úsměv.  Vystoupila jsem a začala jsem být nervózní, šla jsem pro kufry a v čekací hale mě měl čekat řidič s mou fotkou či jménem.. Vzala jsem si kufry a šla jsem tam, nikde jsem svoji fotku ani jméno neviděla, najednou ke mně přišel jeden pán a něco mi řekl a já mu v tom stresu rozuměla Kateřina, pomohl mi s kufry, nasedla jsem a jeli jsme. Bylo brzo ráno, hnusné počasí.. Viděla jsem na něm jak kdyby netušil kam jedem, zeptala jsem se ho jestli mě veze do agentury a on se omlouval, ale neumí anglicky. Začala jsem panikařit, napsala jsem mámě zprávu, že jedu nejspíš ve špatném autě a netuším kam. V tu chvíli mi začal volat můj pravý řidič na mobil a já už věděla, že jedu blbě. Prosila jsem ho ať mě odveze zpátky na letiště, ale on opakoval, že neumí anglicky. Pořád jsme jeli a jeli, tekly mi slzy a netušila jsem co se bude dít. Pak zastavil u hotelu, řekl mi ať jdu sním, vešli jsme do hotelu a na recepci uměli anglicky, tak jsem jim řekla co se děje, dala jsem jim číslo na moji bookerku z Taipei, zavolali jí a řekli ji co se stalo, pak mi vytáhl z auta kufry a odjel. Já čekala na svého řidiče, který pro mě jel z toho letiště. Velice krásný začátek..

Jakmile řidič přijel, jeli jsme a já věděla, že jedu konečně dobře. Vysadil mě před budovou, tam na mě čekala Ruska Inna, která mi měla ukázat apartmán, protože v něm žije se mnou. Sedla jsem si na postel a v tu chvíli mi došlo, že je teď všechno jen na mně a moje rodina a přátelé jsou 10 000 km daleko.



po příletu můj první pohled z okna
 

Jelikož je tu o 7 hodin více než v Česku, tak já měla ráno a ostatní spali. Převlékla jsem se a šla jsem do agentury, která je hned za rohem. Vešla jsem tam a jen jsem koukala, začali mluvit anglicky, dali mi papíry, které mám vyplnit v angličtině a já byla v háji. Všude kolem jiní lidé, jiné prostředí.. Nehorázná změna. Musela jsem začít trénovat pózy, které jsou v Asii podmínkou. Zní to velice lehce, člověk si řekne, že si stoupnu před foťák a nějak se zatvářím a nějak zvednu ruku, ale ono to tak ve skutečnosti vůbec není. Já nikdy neměla problém s pózama a teď jsem si připadala jak neschopná, člověk to musí prožívat a vyjádřit své city, pózy tu jsou rozdělené( big pose, cool pose, natural pose..)
Nebudeš umět pózy? Tak nebude práce, je každé modelce tady řečeno.


Přišel večer, já si lehla a nemohla jsem spát, prosila jsem mamku, že chci domů se slzami v očích.. Člověk si pak uvědomí, že nic není tak lehké jak se zdá.. celý víkend jsem proležela a utápěla jsem se v sebelítosti, mamka mi opakovala, že to bude dobré, ale já ji to nechtěla věřit.